Starý muž vypráví svůj příběh:

Co dělá příběh příběhem?

Jsem typ, který věci neokecává.

Nemám rád diplomatické odpovědi.

Nehraju si s formou, obsah je na čem záleží.

Zajimá mě jak věci fungují.

Někdo umí podat věci diplomaticky.

Já ne.

Říkám to přímo.

Vždycky jsem byl takový.

Ale pak přišel příběh - a příběh, ten musíte vyprávět.

A to vyprávění je způsob podávání informací, zadržování ostatních a přidávání jiných. Je o postupném dávkování informací o účelném zavádění na zcestí a opětném přivádění na správnou cestu. Je o vytváření vln.

Ve vyprávění totiž nejde o obsah. (Ve vyprávění nejde ani o formu) Vyprávění JE forma.

Nezáleží na tom, jak se to skutečně chronologicky stalo. Nemůžeme vám říct prostě jak to bylo. Protože pokud máme všechny informace a pokud pochopíme motivy všech postav, najednou není nikdo špatný. Najednou příběh není zajimavý - napětí se ztratí. To napětí totiž vzniká očekáváním a následnou konfrontací tohoto očekávání. A ta konfrontace pak dává příležitost k následné emoční houpačce díky jeho potvrzování nebo rozbouráváním. Ve správném poměru ovšem.

Vyprávění je o využívání psychologických vzorců. Je formou manipulace. Vím, že když ti řeknu to a to - budeš si myslel to a to. Když ti k tomu ještě zahraju tuhle hudbu, budeš cítit to a to. Navíc to celé nesmí být příliš okaté, musíš si myslet, že si na to přišel sám. Ukážu ti jenom ty správné náznaky a tobě to pak dojde samo. Poslední krok uděláš sám a díky tomu necítíš, že tě vedu za ruku.

Nesmíš ani cítit, že tě za tu ruku držím. Mé doteky musí být neviditelné.

A tak tě zavedu někam, budeš něco očekávat a já ti pak ukážu, že je to úplně jinak. Rozbourám tvoje očekávání. A ty budeš překvapanej.

Protože budeš něco očekávat, budeš mít nějaké domněnky, které si myslíš, že byly tvoje i když jsme ti je účelně implantovali využitím vzorců. A pak ti ty domněnky rozboříme něčím co jsi „nečekal”. A vznikne moment překvapení, tou konfrontací vzniká emoce. Celé spektrum emocí.

A tenhle moment od nás lidé čekají.

Jsme tvůrci.

Vytváříme očekávání. A díky němu pak máme v moci tvoje pocity.

Máme v moci tvoje zklamání 

            ….když jsi to tak chtěl a není to tak.

Máme v moci tvoje překvapení

             …když je to jinak než jsi čekal.

A máme v moci tvoje uspokojení

             …když jsi to tak chtěl a konečně se to tak stalo.

A pak je tu ještě něco - díky čemu necítíš naši ruku

Je to tvá identifikace s postavou.

Ať už je to hlavní hrdina - správňák, kterého spolužáci šikanují. Ten, který se vydá na dobrodružnou cestu. Ať už jsou to malé roztomilé děti, které potká na cestě a kterým je ubližováno nebo starostlivý rodiče.

Každá taková postava se ztotožní s něčím v tobě. Jsou to vzorce, stereotypy se kterými se naše vzorce, které takto nazýváme ztotožníme. Každý v sobě máme něco z hrdiny, něco z dítětě nebo rodiče.

Čím víc je postava skutečnější, tím více se s ním ztotožníte, tím více jste zaujatí, tím víc se ztrácíme  v příběhu.

Tím více necítíte mou ruku, kterou vás vedu.

A nakonec toto řemeslo přetvořili do uměí.

Byli lidé, kteří toto řemeslo studovali. Zlepšovali se v něm. Bylo jen pár takových. Pár vyvolených.

S úzkostlivou pečlivostí studovali vše. A když školu dokončili, byly pouze na začátku. Ještě nebyly připravení. Chyběl jim poslední krok.

Museli získat chybějící prvek. Museli získat zlato.

A tak vyrazili na cestu.

Vyrazili Žít, Milovat. Získávat a Ztrácet. Radovat se a trpět.

A pak.. až nakonec

Až už nic nezbylo..

..se vrátili zpět..

S tím zlatem.. 

a stali se pánem Příběhům.

Jejich slova dostala pravost a uvěřitelnost.

Jejich slova v sobě měla autenticitu.

Jejich slova měla v sobě zkušenost.

Museli prožít svoje příběhy. Aby je mohli vyprávět. Museli prožít svůj život.

Až teprve pak začali psát.

Až pak váš chytli za ruku a vedou do tajemných koutů vaší mysli."

"To byl pěkný příběh. Chci být také pánem Příběhu. Znám nějakého?"

Stařec se jen tajemně usmál a dotknul se jeho ruky.

Základní dějová osa