Myšlenky začali zase proudit a vědomí se rozšířilo na víc než pouhý přítomný okamžik. Jedna myšlenka následovala další, vzpomínky začali proudit a přinášeli radost, lásku, vztek. Vraceli mu kousek lidství. Zas jeden světlý moment, světlo se rozzáří než zase zmizí v temnotě.

Vzpomínky jak začínal psát. Vzpomínky, jež jak paprsky slunce pronikající skrz oblaka, přinášeli dočasnou úlevu a vraceli kousek lidství

Prostě jen tak psát a nechat to ze sebe proudit. Jo. Říka se, že spisovatel musí považovat svoje psaní za nejdůležitější věc na světě nebo se tak alespoň chovat, i když své lži nevěří.

Chtěl jsem vytvořit něco co bude nést ten emoční náboj. Abych si já sám až mi bude šedesát a sedmdesát tohle přečetl a řekl si jo. Je to tam. Aby si to přečetli ostatní lidi a řekli si. Jo je to tam. Cítili tu husí kůži. Mrazení uvnitř. Chvění na páteři.

Ach psaní je něco čemu sem se věnoval vlastně po celý svůj život. Když mi bylo nejhůř, psal jsem. Když jsem si potřeboval něco ujasnit, psal jsem. Nepoužíval jsem to nikdy jako cíl. Abych něco napsal. Ale vždy to byl jen nástroj k vyjádření mých nejniternějších pocitů. Pocitů, které by jinak zůstali nevyřčeny, skryty a hnily by v hlouby nikdy neobjevené jeskyně, kam nikdy nedolétně světlo světa. Moje osobní terapie.

Psal jsem o svých touhách a plánech. Jak bych chtěl vyjadřovat svoje emoce a myšlenky. Jak bych je chtěl umět dát do hudby. A neuvědomoval jsem si to, že tím psaním vlastně ten cíl už vyplňuji. Tím psaním jsem vlastně svůj sen, o kterém jsem psal, uskutečnoval a žil jsem ho. Jen jsem o tom nevěděl.

Nejlepší co se člověku může stát, když touží po nějakém snu a píše o něm je, že si po létech uvědomí, že ten sen po kterém toužil vlastně tou dobou byl skutečnosti.
Pak pocit štěstí, že ten sen vlastně dosáhnul a žil, trochu kazí vědomí, že o tom nevěděl a nemohl vyjádřit větší vděčnost, tím že si to uvědomil tak pozdě. A smíření, že to nejspíš tak mělo být.

I když ty zápisky z počátku byly jen pro mě samého, tak jakmile dáš to slovo na papír, tím jednoduchým úkonem kdy mozkový impuls pohne prsty k vyťukání písmen, tak se něco změní. Uděláš první krok k zhmotnění myšlenky. Tím momentem pohneš anděly. Andělé vzlétnou a snaží se tu myšlenku uskutečnit. Jako když posloucháš oblíbenou hudbu a necháváš se unášet na jejich tónech, které jsou plné síly, odvahy, emocí, které jsou ti tak blízko.

Nenadále změny. Překvapivé manévry. Vzorce. Jednou na stranu a dvakrát doprava.

Ta hudba ti vytvoří v hlavě vzorec, nebo spíš objeví dávno skrytý vzorec. Odkryje něco. A na chvíli tě spojí s dávno zapomenutým zdrojem štěstí ze kterého pocházíme všichni.

Vzpomínám si na Strážné. Kdy jsem se poprkvé zamiloval. Kdy jsem pocítil tu ohromnou sílu, to souznění s přírodou, kde jsem poprvé pocítil sílu hory a její masu na vlastní pocit. Jako by ta hora byla najednou uvnitř mne. Jako bych tu masu země a kamenu pojmul do vlastní mysli. Díval jsem se na ten mejestátný kopec a cítil jsem jeho velikost, váhu, jeho život. Stali jsme se jedním.

Stál jsem tam. Osmnáctiletý mladík na snowboardu. Nahoře na kopci a koukal jsem na protější horu a tu jsem držel ve své mysli. Předchozí jízdu jsem dole na spodní stanici lanovky viděl nádhernou dívku. Dlouhé černé vlasy, krásná pleť, plné rty a oči skrývající sluneční brýle. Snad se na mě i usmála. Teď jsem seděl na vrchní hřbetu, snowboard připnutý k nohám. Dívám se na tu horu, vnímám její sílu a krásu. A najednou vím. prostě vím. Jsme všichni jedno. Strach nemá smysl. Jen štěstí, happines.. jsem šťastný. Rozhodnu se. Ríkám:

"Jestli to funguje, tak tu holku sbalím"

A s pevným pohledem v očích a soustředěností, ale zároveň vnitřní lehkostí z poznání, jsem se vydal ze svahu dolů.

Cítil jsem vítr na své tváři a smál jsem se. Byl jsem nadšený, štastný. Prostě jsem si to užíval. Každou chvíli každý oblouček. Byla to čirá radost.

Sjel jsem až dolů a zařadil se do fronty na lanovku. Po několika minutách, když se řada začala zúžovat a tvořili se dvojice, které spolu na kotvě pojedou. Najednou koukám vedle mne stojí ONA.

Nepřemýšlím. Jako by nějakáý síla převzala kontrolu a jednala za mě.

"Pojedem spolu?" povídám.

"Dobře" odpoví ona.

Jeli jsme spolu nahoře a povídali si. Jmenovala se Zuzana a byla tu s kamarádkou. Měl jsem v kapse lízátko. Rozbalil jsem si ho a dal jsem si ho.

Vytáhnu drze lízátko z pusy a nabídnu ji, "Chceš?"

"Dík" bez rozmyšlení si ho vzala a vložila do svých úst.

Usmál jsem se. Bylo vyhráno.

Smál jsem se a byl tak šťastný. Zbytek dní jsem strávili spolu. každou volnou chvíli.

Zamiloval jsem.

A ta láska trvala další čtyři roky, dokud nevyprchala, ale to už je jiný příběh o tom, že nic netrvá večně.

A já díky ní poznal, že člověk dokáže se správným postojem a odvahou cokoliv.

Vzpomínám si ještě na jeden moment o pár dní později. Když jsme se poprvé políbili. Byl to úžasný moment. Na jižním svahu na cestě pod parkovištěm. Můj první skutečný polibek s někým do koho jsem bezhlavě zamilovaný. Ten moment, ta chvíle. Její rty jak se blíží k mým a já se nemohl dočkat až se jich dotknu. A ten dotek byl úžasnější než moje nehjvětší přeedstavy a fantazie.

Bylo to úžasné.

Čisté.

Ona byla panna. A já, pouze o rok starší, jsem ve svých osmnácti, také neměl téměř žádné zkušenosti se ženami.

Ach Zuzano. Moje první lásko.

Jsem tu teď s tebou. Ve svých představách jsem zase zpátky. Společně ve Strážném. Běžíme spolu zasněženou loukou, válíme se společně ve sněhu. Slyším tvůj smích. Příslib krásných zítřků. Jsi tu teď se mnou.

Teď když mi je osmdesát. Celý život za mnou. Vzpomínám na tebe. Zavřu oči a jsi se mnou.

A až se zavřou mé oči navždy. Poslední myšlenka bude na tebe. Má Zuzano.

Lékař vešel do pokoje a podíval se na umírajícího muže. Jeho propadlou tvář, vpadlé vrásky. Ale jeho oči.... jeho sytě modré oči jako by z té tváře zářili štěstí. Usmál se na doktora.

"Udělaljsem všechno správně. Nebojím se zemřít, doktore. Vím, že je můj čas." zašeptal potichu a na jeho tváři se zračil poklidný výraz smíření.

Podíval se na doktora těma výraznýma modrýma očima.

"Vidím Zuzanu. Už za chvíli se setkáme." a po tváři mu tekla slza štěstí.

Doktor ho vzal za ruku. "Povedu Vás, pane".

Doktor ho vedl skrz všechna zákoutí umírání a až po konečné rozplynutí se v jednotě. Nejdřív skrz bílé světlo, pak očistec - znovuprožití důsledků všech svých činů, které v jediném okamžiku zaznějí jako jedinečný akord. A doktor ho vedl poté i přes nejtěžší krok, úplné rozpadnutí času. A ve chvíli kdy čas přestane mít vládu přenese s posledním výdechem vědomí tam mimo čas a prostor. Do mezihmotného prostoru, kde bude sloužit, pomáhat všem... kdo tvoří.